Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ … Co se TO stalo! Ten, pro ANDREU smutný, ,,strašný a proklínaný den 9. říjen 2010, kdy se jí i nám změnil zcela svět. Naše kolegyně, kamarádka, přítelkyně, matka dvou dětí a vždy optimistická osobnost Andrea BRZOBOHATÁ je stále ještě v nemocnici a statečně bojuje. Už ne o bytí a holý život, ale díky své vůli, umění lékařů a zdravotníků, díky podpoře jejich nejbližších i všech vás ostatních, o život smysluplný a lidsky hodnotný.
Na stránkách tohoto blogu čtete její příběh o boji s následky MENINGITIDY a sledujete i stručné aktuální zprávy o jejím stavu. Ale nedá se už popsat to utrpení, bolest, strasti a trápení, které musela a dodnes musí Andrea denně podstupovat. PŮL ROKU nebo šest měsíců, také 183 dnů, tj. 4.392 hodin, tedy 263.520 minut a celkem 15.811.200 vteřin. Pro někoho časově skoro nic, krátký životní úsek možná i rychle zapomenutelný, pro Andreu i nás v nejbližším okolí však neuvěřitelně dlouhý čas nejistoty, čekání, drastických operací a lékařských zákroků, narkóz, zdravotních zvratů, nadějí i pesimizmu. Ale dle rčení „čas je nejlepší lékař“ to je i období pomalého zlepšování a stabilizace jejího zdravotního stavu s optimistickým výhledem lepší budoucnosti.
Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ … Za tu dobu se stalo mnoho zlého, ale snad více toho lepšího, o čemž vás chceme v dnešním článku blíže informovat. Obrovský kus práce udělali již zdravotníci na infekčním oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové, ztrátě obou nohou a nekróze (hluboce odumřelé rozsáhlé povrchové a podkožní tkáně po celém těle) však už nešlo zabránit. Ale Andrea žije, je v umělém spánku a tak po její alespoň základní stabilizaci přichází koncem října její transport do místa trvalého bydliště. Vrtulníkem ji dopravují do brněnské Fakultní nemocnice v Bohunicích a na oddělení KARIM pokračují v nespočtu operací, transplantací a převazů (vše při nepředstavitelném počtu více než šedesáti NARKÓZ). Pak přichází pro nás tak dlouho očekávaný den jejího probuzení z umělého spánku. Co bude, pozná nás, bude vidět a myslet, uvědomí si svou situaci a jak ji přijme? To je jen několik otázek, se kterými jsme v této době žili. První úlevou je to, že vnímá. Vidí a slyší, přemýšlí a je plná emocí. Je stále na přístrojích a hadičkách, má tracheotomii krku a tak nemluví, ale hlavně VNÍMÁ. Častý pláč je projevem emocí a i to je vlastně vítězství. Má perfektní zdravotní péči a snad i díky tomu a díky každodenním návštěvám tří nejbližších (dcera, sestřenice a nejlepší kamarádka) se překvapivě a relativně dobře smiřuje se svou současnou situací. Bohužel však, jak už to v životě bývá, přicházejí i negativa. Téměř polovinu těla má Andrea zasaženu těžkými nekrózami, nedobrá je hybnost rukou, ale horší je to i s amputovanými nohami. Jedna končí těsně pod kolenem, a druhá v půlce stehna!!! Ale boj o zdraví se ani tímto nezastavuje a přes nesčetné utrpení se Andrea pomalu dostává zpět do života. To je už prosinec a blíží se „prokleté“ Vánoce. Za Andreou nemohou díky vážnému zdravotnímu stavu a obavám z infekce téměř žádné návštěvy a svátky „dárků a pohody“ se pro Andreu i pro nás všechny okolo mění na období neskutečného stresu, smutku a psychického strádání. Nejhorší je skutečnost, že jí nemůžeme skoro vůbec pomoci a jakákoliv útěcha je spíše jen symbolická a nevěrohodná. A pak je tady problém neúplné rodiny – jedinými blízkými příbuznými kromě obou dětí je sestřenice a bratranec. A několik kamarádek a přátel nemůže nahradit harmonické rodinné zázemí plnohodnotné rozvětvené rodiny. A největším strádáním je (a to bohužel přetrvává dodnes) chybějící denní kontakt s ani ne dvouletým synem Adámkem, o kterého je sice ze strany otce dobře postaráno, ale mateřská péče a synova přítomnost chybí Andrei ze všeho asi nejvíce. A tak si svůj nemocniční pokoj vyzdobuje alespoň množstvím jeho fotografií a z jeho denního života dostává elektronicky jak fotky, tak i videa.
Po Vánocích následuje v rámci částečného zlepšování zdravotního stavu další stěhování. V rámci nemocnice je převezena na JIP kliniky popálenin a rekonstrukční chirurgie bohunické nemocnice, kde se starají o další hojení nohou a nekróz i o hojení mysli. Vše jde pomalu, moc pomalu, ale jde to. Jen ty nohy jsou stále problém a tak zažíváme jednoho lednového dne další šok. To když Andrea volá, že půjde na další operaci s tou delší nohou. Něco se tam nehojí, koleno nefunguje a stává se spíše přítěží a nebezpečím. Tak se operativně obě nohy srovnávají a půlka stehen je u obou nesmlouvavou skutečností. A opět bolesti, opět převazy a hojení, opět ten nekonečný boj o … O co? Všichni věříme, že po stabilizaci zdraví přijde čas na průpravu a návrat k plnohodnotnému životu a k dětem, k návratu domů a také k návratu mezi nás a snad někdy i do zaměstnání. BOJ O NÁVRAT DO NENORMÁLNÍHO NORMÁLNÍHO ŽIVOTA!!! To přece stojí za to bojovat, to přece musí vyjít!!! To se Andreo musí podařit, když ses svou vůlí a sílou dostalas až sem!!!
V únoru se v Bohunicích Andrea opět stěhuje, teď už ze soukromí postrádající popáleninové JIP (i když s nadstandardní osobní dvaceti čtyř hodinovou péčí báječného zdravotního personálu) na standardní pokoj popáleninového centra bohunické nemocnice. Pomalu do sebe vstřebává „nový nemocniční život“ na pokoji s ostatními pacienty, téměř neomezené návštěvy (těch je nyní tolik, že se zájemci střídají denně na etapy a dokonce si je sama Andrea „vybírá“ dle aktuální situace z jakéhosi fiktivního interního pořadníku a i Adámek se objevuje častěji), standardní nemocniční režim. A hlavně ubývá operací a převazů, pomalu se odpojují podpůrné přístroje, vyživovací a vylučovací hadičky, prostě vrací se k normálnímu VLASTNÍMU životu. Přichází postupné alespoň dílčí rozcvičování pohybového ústrojí, po odpojení tracheotomie v krku trvale mluví a začíná se zajímat i o okolí. Za oknem přízemního pokoje vidí přírodu, v televizi pak filmy a TV seriály. Jen to čtení a práce na PC včetně E-mailu a Blogu (asi díky množství léků i stresu a vypětí) stále nějak pokulhává. Ale snad se postupem času i toto změní a my všichni se na tomto blogu dočkáme pravidelné komunikace s našim rekonvalescentem!!!
V březnu pak přichází na řadu konečně INVALIDNÍ VOZÍK. Je moc pěkný a kvalitní, lehký a dobře ovladatelný, také skládací a hlavně její. Jen to učení a zvykání si na nové situace a možnosti bude asi ještě dlouho trvat, ale tady čas asi skutečně nehraje tu hlavní roli a důležitý bude především výsledek. Začíná pomalý průzkum nemocnice vevnitř, hlavně kavárničky ve třetím patře a několika prodejen z laskominami, pečivem a jinými dobrotami. A to je další dobrá zpráva. Andrea má hlad a chuť na kdeco – od sladkostí, přes slané věci, hamburgery, zmrzlinu, oříšky, kávu, limonády… No prostě paráda, v životě člověk neutrácí v nemocnici tak rád, jako v současnosti my během návštěv. A žroutem peněz je i televize, ta v nemocnici je s kasičkou na polykání deseti a dvaceti korun a tak je při návštěvách „in“ třepat i váčkem plným těchto peněz. I zdraví se pomalu lepší, rány už tolik nebolí, ruce i nohy se v rámci možností a rozsahu postižení pomalu hojí a tak přichází vrchol této Andreiny životní etapy. Víkendové volno a dvoudenní návštěva rodiny své sestřenky v Třebíči, včetně návštěvy Adámka. Je to samozřejmě hodně emotivní, vše pro nás normální jí připomíná život „před tím“, ale pozitivní emoce přece jen převažují. Jen ten návrat zpět do Bohunic kdyby nebyl. Ale co naplat, nemocnici a její péči Andrea stále ještě potřebuje.
A jsme v dubnu, tedy v současnosti. Začátkem měsíce přichází moc dobrá zpráva. Zdravotní stav Andrey je natolik stabilizovaný a v rámci závažnosti jejího postižení pozitivní, že úloha nemocnice pomalu ustupuje do pozadí a důležitou etapou bude odborná péče při REHABILITACI. A tak v brzké době bude Andreu čekat další stěhování, tentokrát v rámci Moravy. Připraveno je pro ni už místo v RehabilitačníM ústavU Hrabyně detašované pracoviště v Chuchelné (pro případné zájemce o informace je k dispozici web http://www.ruhrabyne.cz/). Je to sice až na Opavsku téměř na česko-polské hranici, ale ústav má velmi dobré odborné renomé a výborné podmínky pro pacienty s podobnou diagnózou jako u Andrey, což by mohlo být zárukou dalšího pozitivního posunu vývoje jejího zdravotního stavu a přizpůsobení se nelehké životní situaci. Teď bude hodně záležet na ní, jak tuto svou novou úlohu a „práci“ bude zvládat!!! A je to také výzva pro nás a snad i pro vás ostatní, jak ji v tomto úsilí budeme pomáhat a podporovat!!! Už i Andrea začíná chápat hlubokou pravdivost citátu Wiliama Shakespeare „Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další“ a to je nejméně polovina vítězství. A to proto, že podle zkušeností obdobně postižených teď pro ni bude důležitější hlava (vůle) než tělo (svaly). Tak VZHŮRU DO DALŠÍHO BOJE ANDREO!!!
Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ… Co se TO stalo! A tak 9. dubna 2011 začínám psát tento příspěvek. Dokončuji jej symbolicky druhý den, den začátku druhé půle, tedy jakéhosi pomyslného DRUHÉHO POLOČASU“ Andreiny rekonvalescence. V den, kdy podruhé opustila na víkend nemocniční prostředí a po opětovné návštěvě rodiny své sestřenky byla POPRVÉ TAKÉ DOMA. Celé dnešní odpoledne. Doma ve svém. Sice jen na chvíli při balení věcí na dlouhodobý pobyt v rehabilitačním ústavu, ale doma. A ona i všichni kolem si přejeme, aby to ZANEDLOUHO MOHLO BÝT NATRVALO!!!
...................................................................................................................................
V Brně, 10. dubna 2011
Za kolektiv AGENTURY FORSAGE Brno – Honza Juřička
