Ahoj,
konečně jdu do toho......
Pokusím se dohnat, všechno to co jsem za rok a půl zameškala.
Ještě než začnu ale něco psát, musím strašně moc poděkovat mým kolegům a kolegyním z Agentury Forsage za pomoc při zvládání této mojí nelehké životní etapy, jmenovitě Honzovi Juřičkovi a Daně Paulové. Nevím jak bych to bez nich vůbec všechno zvládla...Udělali a pořád ještě dělají toho pro mě tak strašně moc!!Děkuji Vám, moc si toho vážím!!!
  Také bych chtěla poděkovat všem co mi poslali finanční pomoc.Některým jsem děkovala osobně,ale je tady i hodně lidí, co neznám a tak jim děkuji touto cestou.

    Vždycky když si to povídání čtu , co tady Honza Juřička o mě psal, mám slzy v očích . Je to tak strašně moc hezky napsané, že mě připadá jako kdybych to ani JÁ neprožila. Ale bohužel je to všechno pravda.
    Ten rok a půl zpět byl tak hrozný, že člověk který to neprožil to asi ani pochopit nemůže. Ale vypadá to, že snad v tom všem špatném se to trochu k dobrému obrací. Jde to sice pomalu, ale nějak to jde.
  V Chuchelné jsem byla do konce října a pak jsem ještě jela na dva měsíce do lázní do Darkova.
Pak jsem se vrátila přes Třebíč, kde jsem byla u setřenky, do reality normálního života. To byl trochu šok, protože přece jenom všude se o mě někdo staral a byli tam lidi, kteří měli podobné problémy.
    Doma to začlo být horší. Naštěstí mám velkou dceru, která mi moc pomáhá a začíná i trochu fungovat setkávání se synem, tak si vlastně nemůžu zatím moc stěžovat. Příští týden bych měla dostat bionické nohy a začátkem května odjet na Malvazinky- což je rehabilitační centrum, kde se budu min. měsíc učit na nich chodit. Čeká mě tedy "makačka" a výcvik chůze a já věřím, že se to naučím a že si vezmu Adámka k sobě a bude vyrůstat se mnou. Obě děti  jsou pro mě velkou motivací a vím, že kvůli nim se to všechno naučím a budu fungovat tak jako dřív......
Chtěla bych se sem vracet častěji a více psát o tom jak to všechno zvládám.
Přesto, kdyby někdo chtěl mě osobně napsat tak můj email je 33andrea@seznam.cz.

Andrea

23.4.2012 Zkouška

Ahoj tady Andrea.
Konečně nastal čas, kdy mám chuť a sílu začít tady sama psát a komunikovat s okolím. Protože se to učím, zkouším, zda se mi to podaří vůbec vložit, kam chci.

"PŘESNĚ PŮL ROKU POTÉ ..."

Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ … Co se TO stalo! Ten, pro ANDREU smutný, ,,strašný a proklínaný den 9. říjen 2010, kdy se jí i nám změnil zcela svět. Naše kolegyně, kamarádka, přítelkyně, matka dvou dětí a vždy optimistická osobnost Andrea BRZOBOHATÁ je stále ještě v nemocnici a statečně bojuje. Už ne o bytí a holý život, ale díky své vůli, umění lékařů a zdravotníků, díky podpoře jejich nejbližších i všech vás ostatních, o život smysluplný a lidsky hodnotný.

Na stránkách tohoto blogu čtete její příběh o boji s následky MENINGITIDY a sledujete i stručné aktuální zprávy o jejím stavu. Ale nedá se už popsat to utrpení, bolest, strasti a trápení, které musela a dodnes musí Andrea denně podstupovat. PŮL ROKU nebo šest měsíců, také 183 dnů, tj. 4.392 hodin, tedy 263.520 minut a celkem 15.811.200 vteřin. Pro někoho časově skoro nic, krátký životní úsek možná i rychle zapomenutelný, pro Andreu i nás v nejbližším okolí však neuvěřitelně dlouhý čas nejistoty, čekání, drastických operací  a lékařských zákroků, narkóz, zdravotních zvratů, nadějí i pesimizmu. Ale dle rčení „čas je nejlepší lékař“ to je i období pomalého zlepšování a stabilizace jejího zdravotního stavu s optimistickým výhledem lepší budoucnosti.

Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ … Za tu dobu se stalo mnoho zlého, ale snad více toho lepšího, o čemž vás chceme v dnešním článku blíže informovat. Obrovský kus práce udělali již zdravotníci na infekčním oddělení Fakultní nemocnice v Hradci Králové, ztrátě obou nohou a nekróze (hluboce odumřelé rozsáhlé povrchové a podkožní tkáně po celém těle) však už nešlo zabránit. Ale Andrea žije, je v umělém spánku a tak po její alespoň základní stabilizaci přichází koncem října její transport do místa trvalého bydliště. Vrtulníkem ji dopravují do brněnské Fakultní nemocnice v Bohunicích a na oddělení KARIM pokračují v nespočtu operací, transplantací a převazů (vše při nepředstavitelném počtu více než šedesáti NARKÓZ). Pak přichází pro nás tak dlouho očekávaný den jejího probuzení z umělého spánku. Co bude, pozná nás, bude vidět a myslet, uvědomí si svou situaci a jak ji přijme? To je jen několik otázek, se kterými jsme v této době žili. První úlevou je to, že vnímá. Vidí a slyší, přemýšlí a je plná emocí. Je stále na přístrojích a hadičkách, má tracheotomii krku a tak nemluví, ale hlavně VNÍMÁ. Častý pláč je projevem emocí a i to je vlastně vítězství. Má perfektní zdravotní péči a snad i díky tomu a díky každodenním návštěvám tří nejbližších (dcera, sestřenice a nejlepší kamarádka) se překvapivě a relativně dobře smiřuje se svou současnou situací. Bohužel však, jak už to v životě bývá, přicházejí i negativa. Téměř polovinu těla má Andrea zasaženu těžkými nekrózami, nedobrá je hybnost rukou, ale horší je to i s amputovanými nohami. Jedna končí těsně pod kolenem, a druhá v půlce stehna!!! Ale boj o zdraví se ani tímto nezastavuje a přes nesčetné utrpení se Andrea pomalu dostává zpět do života. To je už prosinec a blíží se „prokleté“ Vánoce. Za Andreou nemohou díky vážnému zdravotnímu stavu a obavám z infekce téměř žádné návštěvy a svátky „dárků a pohody“ se pro Andreu i pro nás všechny okolo mění na období neskutečného stresu, smutku a psychického strádání. Nejhorší je skutečnost, že jí nemůžeme skoro vůbec pomoci a jakákoliv útěcha je spíše jen symbolická a nevěrohodná. A pak je tady problém neúplné rodiny – jedinými blízkými příbuznými kromě obou dětí je sestřenice a bratranec. A několik kamarádek a přátel nemůže nahradit harmonické rodinné zázemí plnohodnotné rozvětvené rodiny. A největším strádáním je (a to bohužel přetrvává dodnes) chybějící denní kontakt s ani ne dvouletým synem Adámkem, o kterého je sice ze strany otce dobře postaráno, ale mateřská péče a synova přítomnost chybí Andrei ze všeho asi nejvíce. A tak si svůj nemocniční pokoj vyzdobuje alespoň množstvím jeho fotografií a z jeho denního života dostává elektronicky jak fotky, tak i videa.

Po Vánocích následuje v rámci částečného zlepšování zdravotního stavu další stěhování. V rámci nemocnice je převezena na JIP kliniky popálenin a rekonstrukční chirurgie bohunické nemocnice, kde se starají o další hojení nohou a nekróz i o hojení mysli. Vše jde pomalu, moc pomalu, ale jde to. Jen ty nohy jsou stále problém a tak zažíváme jednoho lednového dne další šok.  To když Andrea volá, že půjde na další operaci s tou delší nohou. Něco se tam nehojí, koleno nefunguje a stává se spíše přítěží a nebezpečím. Tak se operativně obě nohy srovnávají a půlka stehen je u obou nesmlouvavou skutečností. A opět bolesti, opět převazy a hojení, opět ten nekonečný boj o … O co? Všichni věříme, že po stabilizaci zdraví přijde čas na průpravu a návrat k plnohodnotnému životu a k dětem, k návratu domů a také k návratu mezi nás a snad někdy i do zaměstnání. BOJ O NÁVRAT DO NENORMÁLNÍHO NORMÁLNÍHO ŽIVOTA!!! To přece stojí za to bojovat, to přece musí vyjít!!! To se Andreo musí podařit, když ses svou vůlí a sílou dostalas až sem!!!

V únoru se v Bohunicích Andrea opět stěhuje, teď už ze soukromí postrádající popáleninové JIP (i když s nadstandardní osobní dvaceti čtyř hodinovou péčí báječného zdravotního personálu) na standardní pokoj popáleninového centra bohunické nemocnice. Pomalu do sebe vstřebává „nový nemocniční život“ na pokoji s ostatními pacienty, téměř neomezené návštěvy (těch je nyní tolik, že se zájemci střídají denně na etapy a dokonce    si je sama Andrea „vybírá“ dle aktuální situace z jakéhosi fiktivního interního pořadníku a i Adámek se objevuje častěji), standardní nemocniční režim. A hlavně ubývá operací a převazů, pomalu se odpojují podpůrné přístroje, vyživovací a vylučovací hadičky, prostě vrací se k normálnímu VLASTNÍMU životu. Přichází postupné alespoň dílčí rozcvičování pohybového ústrojí, po odpojení tracheotomie v krku trvale mluví a začíná se zajímat i o okolí. Za oknem přízemního pokoje vidí přírodu, v televizi pak filmy a TV seriály. Jen to čtení a práce na PC včetně E-mailu a Blogu (asi díky množství léků i stresu a vypětí) stále nějak pokulhává. Ale snad se postupem času i toto změní a my všichni se na tomto blogu dočkáme pravidelné komunikace s našim rekonvalescentem!!!

V březnu pak přichází na řadu konečně INVALIDNÍ VOZÍK.  Je moc pěkný a kvalitní, lehký a dobře ovladatelný, také skládací a hlavně její. Jen to učení a zvykání si na nové situace a možnosti bude asi ještě dlouho trvat, ale tady čas asi skutečně nehraje tu hlavní roli a důležitý bude především výsledek. Začíná pomalý průzkum nemocnice vevnitř, hlavně kavárničky ve třetím patře a několika prodejen z laskominami, pečivem a jinými dobrotami. A to je další dobrá zpráva. Andrea má hlad a chuť na kdeco – od sladkostí, přes slané věci, hamburgery, zmrzlinu, oříšky, kávu, limonády… No prostě paráda, v životě člověk neutrácí v nemocnici tak rád, jako v současnosti my během návštěv. A žroutem peněz je i televize, ta v nemocnici je s kasičkou na polykání deseti a dvaceti korun a tak je při návštěvách „in“ třepat i váčkem plným těchto peněz. I zdraví se pomalu lepší, rány už tolik nebolí, ruce i nohy se v rámci možností a rozsahu postižení pomalu hojí a tak přichází vrchol této Andreiny životní etapy. Víkendové volno a dvoudenní návštěva rodiny své sestřenky v Třebíči, včetně návštěvy Adámka. Je to samozřejmě hodně emotivní, vše pro nás normální jí připomíná život „před tím“, ale pozitivní emoce přece jen převažují. Jen ten návrat zpět do Bohunic kdyby nebyl. Ale co naplat, nemocnici a její péči Andrea stále ještě potřebuje.

A jsme v dubnu, tedy v současnosti. Začátkem měsíce přichází moc dobrá zpráva. Zdravotní stav Andrey je natolik stabilizovaný a v rámci závažnosti jejího postižení pozitivní, že úloha nemocnice pomalu ustupuje do pozadí a důležitou etapou bude odborná péče při REHABILITACI. A tak v brzké době bude Andreu čekat další stěhování, tentokrát v rámci Moravy. Připraveno je pro ni už místo v RehabilitačníM ústavU Hrabyně detašované pracoviště v Chuchelné (pro případné zájemce o informace je k dispozici web http://www.ruhrabyne.cz/). Je to sice až na Opavsku téměř na česko-polské hranici, ale ústav má velmi dobré odborné renomé a výborné podmínky pro pacienty s podobnou diagnózou jako u Andrey, což by mohlo být zárukou dalšího pozitivního posunu vývoje jejího zdravotního stavu a přizpůsobení se nelehké životní situaci. Teď bude hodně záležet na ní, jak tuto svou novou úlohu a „práci“ bude zvládat!!! A je to také výzva pro nás a snad i pro vás ostatní, jak ji v tomto úsilí budeme pomáhat a podporovat!!! Už i Andrea začíná chápat hlubokou pravdivost citátu Wiliama Shakespeare „Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další“ a to je nejméně polovina vítězství. A to proto, že podle zkušeností obdobně postižených teď pro ni bude důležitější hlava (vůle) než tělo (svaly).  Tak VZHŮRU DO DALŠÍHO BOJE ANDREO!!!

Je to PŘESNĚ PŮL ROKU PO TÉ… Co se TO stalo! A tak 9. dubna 2011 začínám psát tento příspěvek. Dokončuji jej symbolicky druhý den, den začátku druhé půle, tedy jakéhosi pomyslného DRUHÉHO POLOČASU“ Andreiny rekonvalescence. V den, kdy podruhé opustila na víkend nemocniční prostředí a po opětovné návštěvě rodiny své sestřenky byla POPRVÉ TAKÉ DOMA. Celé dnešní odpoledne. Doma ve svém. Sice jen na chvíli při balení věcí na dlouhodobý pobyt v rehabilitačním ústavu, ale doma. A ona i všichni kolem  si přejeme, aby to ZANEDLOUHO MOHLO BÝT NATRVALO!!!

...................................................................................................................................

V Brně, 10. dubna 2011  

Za kolektiv AGENTURY FORSAGE Brno – Honza Juřička



Aktuální informace II.

Všem přátelům a známým přejeme do nového roku 2011 vše nejlepší a hlavně hodně zdraví a ještě jednou děkujeme za podporu a také prostřednictvím nás děkuje Vám všem Andrea.
Protože nás Andrea požádala, abychom napsali o dalším aktuálním vývoji, tak nyní, tak činíme. Andrea je po plastických operacích na JIP Popáleninového centra a úspěšně se dle lékařů vše hojí. Má za sebou již více jak 40 narkóz a musíme konstatovat, že je velká bojovnice a málokterý z nás, by byl tak statečný.
Samozřejmě jsou chvíle, kdy je Andrejka velmi smutná, ale proto jste tu vy, kteří máte tu možnost  ji podpořit tím, že jí napíšete do tohoto blogu. Od Vánoc má notebook a tak je ráda za každou Vaši zprávu. Ještě jednou moc děkujeme a vše dobré Vám všem  přejeme.

Aktuální informace

Máme velkou radost, že prostřednictvím tohoto blogu Vás můžeme informovat o aktuálním stavu naší Andrey. Před několika málo dny ji lékaři probudili z umělého spánku a už nyní je schopna dýchat bez pomoci přístroje. A další výbornou zprávou je, že komunikuje a zajímá se o vše kolem. Všem přátelům a kolegům děkujeme za slova a přání, která potěší a pomůžou překonat i tu největší bolest. Snažíme se každé přání a každý vzkaz zprostředkovat přímo k Andree.

Sdělení pro ty, kteří se na tento blog dostali nepřímo a neznají Andreu. Tento blog informuje především všechny přátele a kolegy, kteří se kolem ní pohybují a tím znají celkovou situaci kolem Andrey lépe.

Těm z Vás, kteří se na tento blog dostali nepřímo, chceme, ale poděkovat také. I když jsou pro Vás tyto zprávy jen určité střípky informací, které Vám nedávají úplný obraz popsané skutečnosti, tak to nevadí, důležitá pomoc z Vaší strany je "PREVENCE a INFORMOVANOST", aby se nic podobného nemohlo přihodit nikomu Vám blízkému. Díky

STALO SE

Tak vám předkládám asi nesouvislý a neuspořádaný, ale bohužel pravdivý SMUTNÝ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH, který se vyhrotil teprve nedávno a od té doby je středem naších myšlenek i konání.

Ten příběh je zdánlivě prožitkem posledních tři týdnů, připadá nám jako nepovedený  a bláznivý neskutečný zlý sen, ale na rozdíl od snu se nelze probudit do jiné reality a hodit vše „špatně prosněné“ za hlavu. NE. Nebyli jsme a dodnes stále ještě nejsme dostatečně připraveni na tu HRŮZNOU REALITU ZÁKEŘNÉ INFEKČNÍ NEMOCI, na tu rychlost a rozsah devastace zdravého jedince, který po několika hodinách marodění bojuje o svůj holý život a následně o možnosti a „kvalitu“ svého dalšího bytí !!!

V medicíně poměrně vzácné INVAZIVNÍ MENINGOKOVÉ ONEMOCNĚNÍ způsobené bakterií NEISSERIA MENINGITIDIS nebo také MENINGITIDA či MENINGOKOVÁ NÁKAZA se nyní bude prolínat úvahami a sděleními v souvislosti s osudovým příběhem naší dlouholeté kolegyně a naší výborné kamarádky Andrey. Smyslem tohoto všeho je INFORMOVAT a UPOZORNIT. Informovat všechny vás, kteří Andreu znáte, o sledu s ní souvisejících událostí posledních týdnů, o její stávající situaci a o možné vaší pomoci! A upozornit v rámci osvěty a prevence na příčiny a neskutečné důsledky této zákeřné nemoci, kterou jsme my „obyčejní“ medicínští laici ještě před měsícem ani pořádně neznali či nevnímali. A pak se to stalo. V našem bezprostředním okolí bez sebemenších náznaků potíží zčista jasna onemocní velmi blízký člověk tak, že to během jediné noci změní život nejen jemu, ale všem jejím blízkým v rodinném i pracovním okolí.

Informovanost o této neskutečné a veřejnosti skoro neznámé nemoci je zejména u nás v České republice téměř nulová. Ale svým průběhem a zejména neskutečně rychlým ohrožením života a rozsahem nevratných následků je to nemoc vysoce MORBIDNÍ a krajně NEBEZPEČNÁ (více uvádíme na tomto Blogu ve stati O NEMOCI A PREVENCI). Také by se o ní dalo říci „učebnicová záležitost“, vždyť se s ní ve své praxi setká jen velmi málo lékařů a těžko ji i oni zpočátku rozpoznají od běžné virové nákazy – a z hlediska četnosti onemocnění (sečteno všech 5 doposud známých typových kmenů) se vyskytuje hodně zejména u dětí a celkem se u nás ročně eviduje cca 80 těžkých případů (z nich ale cca 10 % končívá smrtí a zbytek pak těžkou devastací organismu – amputace končetin, záchvaty, ztráty paměti, kožní nekrózy, hluchota a slepota). Právě z tohoto pohledu relativně malého počtu postižených (a tedy i léčených) se u nás asi nevyplácí větší rozsah osvěty a prevence (srovnej třeba s až přehnanou a posléze zbytečnou publicitou či prevencí novodobých pandemických nemocí v podobě ptačí či prasečí chřipky).

Proto přes všechnu bolest, přes všechny nepříjemné zprávy a nejistotu v nemocnici, píšeme tyto řádky se snahou podělit se s vámi o všechny důležité informace a prožitky. Nejen o ty odborné postřehy a skutečnosti, ale i o vlastní pocity a pocity lidí z okolí postižené Andrey. Neštěstí jedněch tak třeba může paradoxně coby zdroj ponaučení pomoci jinému či jiným!!! A to je snad jediným pozitivem naší současné situace a tohoto „spisovatelského“ snažení.

Oslabení – Nákaza – Nemoc – Strádání – Následky – Budoucnost.

Všechno špatné kolem a s Andreou to možná začalo asi už někdy dříve počátkem tohoto roku, ale vyvrcholilo to pak rychle někdy začátkem letošního října. Před více než rokem nejprve vytoužené mateřství se zrozením Andreiny současné největší životní radosti v podobě báječného syna Adámka. Vyčerpání, stres a oslabení imunity (podzimní chřipkové období) mohou (dle odborné literatury) při zvláštní kombinaci s dalšími vlivy a osobnostními specifiky vést k vytvoření podmínek pro nástup nemocí. To asi byl i u Andrey jeden z důvodů toho, co se pak stalo v první říjnové dekádě. V této době muselo dojít k osudovému setkání  s nositelem meningokoku (má jej běžně cca 10-15% populace a za běžných podmínek je pro přizpůsobené tělo neškodný) nebo se v nosní sliznici meningokok na základě pro něj příznivých podmínek aktivoval do vysoce infekční podoby a před tímto datem snad tisíckrát proběhnuvší krátkodobé neškodné napadení se najednou mění v TOTÁLNÍ ZDRAVOTNÍ ZKÁZU bohužel asi i s FATÁLNÍMI NÁSLEDKY! Je spuštěna organizmem už nekontrolovatelná neskutečně rychlá lavina zákeřných zdravotních problémů a komplikací. V pátek 8. října vše vypadá zatím jen jako standardní zdravotní indispozice, která v sobotu dopoledne při víkendovém odpočinkovém pobytu v Krkonoších po samoléčbě běžnými prostředky částečně ustupuje. Výstrahou zhoršení měl být výskyt nepravidelných rudých až fialových skvrn na pokožce po celém těle a stejné zbarvení rtů. Odpoledne přichází rapidní zhoršení zdravotního stavu, nevolnost, velké bolesti a částečné mdloby. Bohužel návštěva spádové nemocnice ve Vrchlabí jen poukazuje na stav našeho zdravotnictví, kdy v provinčních nemocnicích notoricky trpících nedostatkem finančních prostředků chybí odborný personál. V důsledku čehož nebyla rozpoznána tato absolutní hrozba, a proto došlo ke ztrátě tolika drahocenných hodin. Specialisté v Hradci Králové ihned poznávají výjimečnou zákeřnou nemoc a stanovují ŠOKUJÍCÍ DIAGNÓZU (vzhledem k Andreině věku zcela nepochopitelnou a snad i nemožnou) – MENINGITIDA typového kmenu C (tady POZOR – vyskytuje se převážně u osob věku do 20 let a je běžně očkovatelná). Samozřejmě činí bezodkladně náležitá léčebná opatření včetně spuštění prevenčního programu okolí pacientky (ihned vyšetření všech nejbližších a osob z bezprostředního okolí nemocné z posledního cca 5ti denního období, zejména pak vyšetření  a očkování dětí!!!). Co naplat, že jsou nasazena potřebná silná antibiotika, co naplat, že má v Hradci skutečně špičkovou odbornou péči (tamní klinika patří k jedněm z nejlepších pracovišť v oboru u nás). Nejsme  lékaři  či  zdravotníci a vše  popisované  známe jen ze sdělených informací a narychlo dostudované osvětové zdravotní literatury, proto akceptujte odborné prohřešky či nepřesnosti, ale vnímejte prosím ty zásadní skutečnosti a prožitky. Andrea je v době sobotní noci asi už moc dlouho pod vlivem infekce a bakterie během noci způsobuje TOTÁLNÍ OTRAVU A KOLAPS CELÉHO ORGANIZMU – na buněčné úrovni jsou napadeny a z činnosti vyřazeny mnohé životně důležité orgány a také vazby mezi nimi a celková součinnost v organizmu. Během neděle 10. října se stav stává kritickým a z původně běžné chřipkové nemoci se stává skutečný ZABIJÁK. Teď už „ANDRY“ bojuje skutečně o holý život a případné co největší zmírnění možných nevratných následků průběhu této nemoci. To první se postupem dalších dvou dnů daří, to druhé však dle naší současné zkušenosti (možná na rozdíl od mínění a nesporně i neskutečného úsilí týmů lékařů) už méně. Tělo zmítané horečkou, opakované sepse celého organizmu i dílčích tělesných lokalit, nutnost podpory důležitých životních funkcí pomocí externích přístrojů a metod. Vše naštěstí v umělém spánku díky přesně dávkované anestezi (toto trvá DODNES a bude pokračovat i nadále – a nikdo neví jak dlouho ….), takže ANDREA bojuje bez uvědomění a snad bez zjevných bolestí, ale asi za přispění podvědomí, kdy všichni z okolí pomáháme svou emocionální podporou a věříme, že i tímto dodáváme pacientce potřebnou výdrž, sílu a energii!!! Po třech dnech zatím vyhraného životního boje pro nás po prvním pocitu radosti přichází ŠOKUJÍCÍ VYSTŘÍZLIVĚNÍ. Situace s Andreou je stále velmi vážná a přichází lokální komplikace – sama nedýchá, lokálně především v končetinách přestává fungovat krevní oběh a na těle se z původních skvrn tvoří v obrovském rozsahu nekróza (odumírají velké části pokožky a podkožního vaziva včetně dalších hlubších tkání). Trvalé nebezpečí sepse, dalších infekcí a nákaz.

  V dalším týdnu dochází alespoň k částečné stabilizaci zdravotního stavu a dokonce může k pacientce na chvíli i nejbližší rodina – bakterie meningokoku je totiž již zahubena a pacientka tak není infekční a okolí nebezpečná. V této době převážejí letecky Andreu do Brna a přechází do péče Fakultní nemocnice v Bohunicích, kde je umístěna na kliniku KARIM (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Má výbornou lékařskou péči a podporu, ale ani to nemusí pomoci v bezproblémové rekonvalescenci. Lékaři se snaží minimalizovat následky, ale boj je stále velmi těžký. Po 11 dnech od propuknutí nemoci dostáváme další úder – v rámci záchrany života je nutno OBĚTOVAT NEFUNKČNÍ DOLNÍ KONČETINY, které se stávají díky vysoké infekčnosti nebezpečím pro celý organizmus. Při dvou samostatných operacích tak přichází nenávratně o OBĚ NOHY. Snad aspoň jiskérkou naděje je, že zatím pouze v holeních, což je z hlediska dalšího života přece jen trochu lépe akceptovatelné. V porovnání s tím je již jen menším zlem zápal plic a výskyt nepříjemných nekróz. Alespoň že v této době „naskakují“ snad všechny životně důležité orgány a Andrea je tak až na samostatné dýchání v tomto soběstačná (i když jen v klidovém režimu toho umělého spánku). A to je i dnešní stav. Stále jako na houpačce – chvilková zklidnění a dílčí hojení, ale POZOR na všelijaká nebezpečí a lokální komplikace, obden nutné převazy podstatných tělesných částí, dílčí sepse, teploty a další. Trvale velmi vážný a vysilující stav, trvale obavy nás „částečně zasvěcených“ co bude dnes, zítra ráno, v poledne, večer, pozítří a co dál …?  A k tomu běžné starosti v životě a naší práci, přece nejde jen fňukat a užírat se výše uvedeným. Je potřeba zajistit chod zbytku rodiny, vyřídit nezbytnou administrativu, postarat se o děti. Schází se rodina (bohužel u Andrey samoživitelky velmi neúplná, zato velmi pozorná a k pomoci odhodlaná). Už dnes se kromě běžné současnosti plánují další možné kroky a opatření.  I to je cesta, jak překonat špatné myšlenky a častou skepsi. 

  Kdo to neprožije na „vlastní kůži“ , ¨nemůže asi uvěřit. Ty tři uplynulé týdny nám připadají jako celý rok, hrozíte se každého telefonátu a zpráv, vždy a všude myslíte na Andreu a její utrpení, na tu nehoráznou smůlu a na nespravedlnost naších životů. Proč zrovna ONA? Vzorná odpovědná a starostlivá matka, výborná kamarádka, spolehlivá pracovnice, super člověk …? Co všechno ještě bude muset absolvovat a vydržet? Je toho hodně neznámého a nejhorší pro nás je, že jsme teď zatím úplně BEZMOCNÍ. Zatím nepomohou ani známosti, ani peníze, jen ŠTĚSTÍ, OSUD a ČAS!!! ALE PAK, PAK POMŮŽEME MY!!! A třeba MY VŠICHNI. VĚŘÍM TOMU A SLIBUJU – ANDREO, MY JSME TADY S TEBOU A PRO TEBE. A TY BUDEŠ NAŠE. Ale přece nebudeme jen čekat. Proto je tady tato naše upřímná osobní VÝPOVĚĎ. Ne, tu jsme si nevymysleli, TU JSME PROŽILI a PROCÍTILI! Myšlenky se proudem samy hrnuly na papír v návalech nápadů s takovýmito přáními :

§                    Chceme, aby vše špatné už rychle skončilo a zdraví Andrey se v rámci možností začalo rapidně lepšit – pak budeme moci SKUTEČNĚ POMÁHAT a STARAT SE a SPOLEČNOU VÍROU UZDRAVOVAT,

§                    Chceme vykřičet do světa tu nespravedlnost, hoře, trápení a důležité informace pro ostatní, neskrývat ty hrůzné skutečnosti a prožitky a upozornit na vše tak, jak to bylo, je a bude pro poučení ostatních, dnes zatím možná ještě stejně nevědomých jako my ještě před cca třemi týdny (a dělejte to prosím i VY, musíme pomoci ostatním případným postiženým ještě dříve, než ta stvůra meningokok zase někde udeří v plné síle),

§                    Chceme vzbudit váš zájem nejen o stav a osud naší Andrey, ale i o tuto nemoc s vidinou prevence – zjistěte si prosím sami co nejvíce informací a poskytněte je případně zpětně i nám, třeba máte i vy nějaké své zkušenosti v těchto věcech, pojďme o tom diskutovat a radit se – přistupte také neprodleně k prevenci své i svého bezprostředního okolí, svých blízkých a především dětí a mládeže (osvěta, očkování …).

Koho z nás by vůbec napadlo, že dnes, při stávající vysoké úrovni medicíny (nehledě na strasti našeho zdravotnictví) EXISTUJE NEMOC, KTERÁ VÁS MŮŽE DO 24 HODIN USMRTIT  NEBO VÁS DO KONCE ŽIVOTA ZNETVOŘIT A POZNAMENAT, A TO VŠE BEZ MOŽNOSTI VAŠÍ OBRANY V PŘÍPADĚ VYPUKNUTÍ!!! Vše zlé se děje v několika prvních hodinách nemoci a pak se bohužel již jen „hasí požár“ a minimalizují strašlivé následky. Právě dočítáte tento strašlivý osobní příběh, příběh neštěstí a zmaru z doposud nejasným a otevřeným koncem. Naše kamarádka ANDREA stále bojuje a je teď hodně na ní, jak tento boj skončí a co bude dál. Pokud bude vítězit, budeme pomáhat i my jak to jen půjde. A PŘIDÁTE SE I VY?                

Tak držte palce a díky za vaši trpělivost při čtení i za případnou další spolupráci.

V Brně, 6. listopadu 2010

P.S. Uvedené informace v tomto příspěvku nejsou ověřené a článek vyjadřuje subjektivní názory  na danou problematiku s využitím skutečností známých v době vzniku tohoto příspěvku.